Kromě toho, že jsem si na ohňostroji uhnal něco jako angínu, tak jsem vyfotil i pár rachejtlí / světlic. Tak kdo neviděl má možnost se podívat, jak vypadá takový ohňostroj odpalovaný z prostředka Vltavy. Ale upřímně, letos mne to těžce zklamalo, ať už výběrem hudby či světelných efektů.

 

Loc: 50°5'35.494"N, 14°25'28.112"E

A komu nestačí fotografie, tak je tu i video (ne moje) :)

Kromě přání prožití krásného Silvestra a úspěšné startu do Nového roku, je myslím na čase se podívat zpět za rokem 2009 na tomto weblogu.

Přestože je pro mne TechZine hlavně zábavou, tak dokázal přilákat poměrně slušný počet lidí. Jsem tím příjemně překvapen. Na druhou stranu jsem už několikrát říkal, že návštěvnost pro mne nikdy nebude alfou a omegou psaní (ono by pak stačilo napsat jenom pár článků o warez, pornu a stahování z rapidshare a návštěvnost by vylétla do nebeských výšin ;)), ale přesto chci všem čtenářům poděkovat. Zvláštní dík pak patří všem, kteří nelenili a napsali mi e-mail s názorem na tento web či okomentovali nějaký článek.

Pokud jsou pro někoho zajímavá skutečně naměřená čísla, pak jsem tu vložil několik zajímavých screenů z Google Analytics:

 

Tento článek jsem sepsal pro studentský časopis na střední škole. Mělo to být o tom, že nám byl ve škole zaveden internet. Pamatuji si, že učitelé z mé „oslavné ódy internetu“ nebyly úplně nadšení ;) Berte to proto prosím s nadhledem

„To vopiš z netu, vole!“ řekl mi můj kamarád jednoho dne nad pivem, když jsem si stěžoval, že nestíhám dělat věci do školy, protože mám důležitější věci na práci (jako třeba chodit na pivo). A tak jsem se hned následující den rozhodl navštívit v odpoledních hodinách učebnu výpočetní techniky a seznámit se s tím internetem, za pomoci něhož si určitě více jak půlka třídy vytvářela referáty, zatímco já stále postaru křižoval regály městské knihovny, případně žebral u nadanějších spolužaček jejich sešitky k nahlédnutí.

„Máš už adresu, password atd?“ zeptal se správce. Asi jsem nasadil dost idiotský výraz, protože mne poplácal po rameni a řekl: „Z toho si nic nedělej, je víc takových jako jsi ty.“ Hned jak jsem pochopil podstatu věci, vytvořil sem si mailovou adresu. Byl jsem tak nadšen takovým pokrokem ve svém životě, že jsem ještě plný tvůrčího zápalu vyumělkoval na tiskárně asi sto svých vizitek, kde jsem kromě adresy uvedl i svou mailovou schránku. Trochu mě zklamalo, že cestou domů jsem potkal jen jednoho známého, kterému bych mohl svou vizitku vnutit, a tak jsem aspoň pár vizitek jakoby ztratil – na lavičkách v parku, v barech, na chodníku.

Hned druhý den jsem s napětím mail pouštěl, ale žádná zpráva mi nepřišla. Toto se opakovalo ještě několik dní, přestože jsem postupně poztrácel asi padesát vizitek a napsal jsem několika spolužákům a přátelům, kteří mi svůj e-mail sdělili. Teprve pátý den od mého připojení k internetu se na monitoru objevila informace, že se přijímá jedna zpráva. Napětím jsem doslova ani nedýchal. Bylo to mnohem větší napětí, než když jsem v lese na posedu čekal na příchod šesteráka. Rovnalo se to snad jen čekání na Plíhovou kdysi v hospodě u Šneka (nepřišla, mrcha!). Bylo s podivem, že jsem odesílatele neznal. Otevřel jsem sdělení:

Mám problém. Tedy spíše měl jsem ;) Potřebuji připojení k netu k tomu abych si zkontroloval poštu, přečetl zprávy, tweetnul nějakou pamětihodnou událost (jako, že jsem právě uvařil oběd ;)) a mrknul jak mi jede MHD. K tomu nepotřebuji desetimegabitovou linku! A určitě ne za 500,- měsíčně. UPC jde samo proti sobě. Byť zjednodušilo ceníky, tak mi chybí prostě tarif pro „normální“ lidi, kteří se potřebují jenom dostat na net a mrknout na pár textových dokumentů. Třeba s rychlostí 128 kbps a za stovku měsíčně. Do toho bych šel okamžitě. Tedy do té doby, než přišlo O2 se svou nabídkou „Internet v mobilu„.

Bližší pohled
Zdánlivě vypadá nabídka podobně jako u všech ostatních nabídek, které má Vodafone i T-Mobile. V čem tedy spočívá výhoda tohoto řešení? O2 neomezuje žádné protokoly. Takže tato nabídka podporuje i http:// a tedy běžné prohlížeče – třeba v notebooku. Jediné co potřebujete je mít nějaký modem, který dostane data z mobilní sítě do vašeho počítače. Můžete buď použít telefon, který něco takového podporuje a nebo zakoupit modem Huawei E160, který nabízí T-Mobile za základní cenu (bez dalších závazků) za 1.099,- Kč.

Když se řekne Moleskine v zasvěcených kruzích vyznavačů papírových diářů, tak se posluchačům zalesknou oči a uznale pokývají hlavou. Moleskine je v oblasti poznámkových sešitů a bloků legenda. Byť trošku mladší než jak by se na první pohled mohlo zdát.

Italská firma Modo e Modo vzala za svůj nápad legendární sešitky pro každou příležitost, původně snad vázaných v krtčí kůži (odtud ten název) a začala pracovat na marketingu. S ohledem na to, že tato firma existuje nějakých deset let se jí podařil opravdu husarský kousek. Podařilo se jí vyvolat dojem, že právě její sešitky používal např. Ernst Hemingway či Pablo Picasso. Skutečnost je taková, že historie moleskinů se opravdu táhne do hluboké historie, ale rozhodně Picasso nepoužíval výrobky této konkrétní firmy. To nám může být ale jedno. Jako uživateli nám jde o praktickou stránku věci a pokud novodobá firma navázala na dlouhou tradici a zachovala všechny výhody a přidala nějaké vlastní inovativní nápaday, tak z toho vyjde skvělý poznámkový blok.

Diáře Moleskine
V ČR je asi nejčastěji zastoupenou kategorií diáře a miniaturní poznámkové sešitky. Osobně jsem si oblíbil diář, který pojme období 18 měsíců (červenec 2009 – prosinec 2010). Každá sudá stránka je určená pro jeden týden a každá lichá je volná pro poznámky. To bylo přesně to, co jsem dlouho dobu hledal, protože přesně vyhrazené kolonky pro každý den byly mnohdy nedostatečné a někdy zase nevyužité a díky volné stránce na poznámky je užití velmi flexibilní. Obzvláště, když si potřebujete načmárat nějakou rychlou poznámku (třeba nápad na článek). Moleskine není žádný manažerský diář, kdy potřebujete mít rozplánované minuty, ale pro běžného člověka je více než dostatečný a kompaktní velikost M je tak akorát aby se vešla do ruky a nikde nezavazela. Drobné vychytávky jako např. vyměnitelný adresář (a tedy možnost jeho přenosu do dalších let) či vyztužená kapsa na drobné papírky (účty, jízdenky, vstupenky) na zadní straně už je tečkou za skvěle zpracovaným diářem. Už ze samotného papíru (k jehož výrobě se nepoužívají kyseliny) získáte vynikající pocit a šitá vazba (a ne lepená, jako u 90% jinách diářů) naznačuje, že v ruce držíte něco lepšího než jenom další diář (či jiný poznámkový blok).

Když ztratíte někoho blízkého, tak jsou většinou slova zbytečná … Možná, když se zaposloucháte do slov takového barda jako je Johny Cash, který píseň Hurt napsal po smrti své manželky, tak samotný poslech písně řekne více než tisíce slov.

Internet. E-Mail. Sociální sítě. Blog. Kyberprostor. Nová slova posledních let, vzniklá kvůli potřebě popsat nové myšlenky. Je do budoucna část kybernetiky (konkrétně zabývající se principy přenosu informací ve stroji) a část informatiky (zabývající se zpracováním informací) perspektivním oborem? Protože tyto otázky dalece přesahují možnosti (a rozsah) této práce, tak se zaměřím pouze na dílčí problematiku, kde se tyto dva obory prolínají a to na fenomén poslední doby – internet, který se stále více stává běžnou (a možná i neodmyslitelnou) součástí života kolem nás. Každý z nás dokáže rozlišit mezi reálným a skutečným světem. Nestírá se však tato hranice stále více? Je internet opravdu bez hranic nebo jsme už narazili na omezení plynoucí z nehmotnosti tohoto světa?

Tyto, ale i spoustu dalších otázek vzbudilo masové rozšíření internetu na konci 20. a počátku 21. století. Jeho dnešní podoba je o to více překvapující, když si uvědomíme, že na počátku internetu stála agentura americké armády ARPA, která měla sloužit k obnovení technologického náskoku USA před SSSR (který získal náskok díky úspěšnému vypuštění Sputniku) v období studené války, se svým projektem ARPANET. V lidské historii běžně fungující vztah člověk – prostředí – člověk, tedy vlastně interakce dvou jedinců na konkrétním místě se v době elektronické komunikace posouvá do poněkud jiných rozměrů. Ze vztahu člověk – prostředí – člověk se dostáváme k člověk – stroj – člověk. Může se tedy stroj stát prostředím sloužící lidským jedincům k setkávání?

Je všeobecně známé, že ropa se obchoduje v dolarech. Není se čemu divit, dolar byl jednou z nejstabilnějších měn, podpořený silnou ekonomikou nejmocnějšího státu na planetě Zemi. Ovšem ta doba, kdy dolar byl něco, je již dávno pryč. Při pohledu na vývoj kurzu dolaru za posledních několik let např. vůči euru musí každému dolarovému střadateli setřít úsměv z tváře (od roku 2000 zpevnilo euro vůči dolaru o cca 72%).

Vývoj za poslední roky není způsoben kvalitou evropské ekonomiky jako spíše krizí americkou. USA nejspíše narazily na strop a chvilku potrvá než se opět dostanou o kus výše. Bohužel (pro USA) bez restruktualizace průmyslu nemohou Spojené státy konkurovat asijským výrobcům, které nejenže jsou levnější, ale pomalu se začínají dotahovat i kvalitou. Stačí se podívat, kde byla korejská a japonská auta před dvaceti lety a kde jsou dnes. Pokud se stejný kvalitativní skok podaří i Číně, tak USA mají velmi vážný problém. Proč takový zeširoka pojatý úvod? Protože tím chci ukázat, že současná americká krize není nějaký krátkodobý výkyv (jak se snaží mnozí proameričtí ekonomové tvrdit), ale velmi reálně se blížící dlouhodobá krize. Naštěstí pro USA dosti vratký dolar drží nad vodou černé zlato. Ano, ropa je jednou z nejdůležitějších komodit dneška a hlavně díky mocenskému postavení USA se daří arabské spojence z OPEC udržet při obchodování ropy v dolarech, důležitou roli v tom také hraje smlouva ze 70. let, která určuje dolar jako jedinou měnu pro obchodování s ropou (mluvíme v této souvisloti o tzv. petrodolarech).

Proč je vlastně obchodování ropy v dolarech pro USA tak důležité? Dolary už dávno (od r. 1971) nepoužívají (stejně jako mnohé jiné měny) zlatý standard. Objem dolarů, které se pohybují po světě jako jedna z nejdůležitějších měn v mezinárodním obchodě je obrovský. Spousta bank si vytváří rezervy právě v dolarech (např. Čínská národní banka údajně vlastní přes bilion dolarů). Přesto se stále dolar potácí nad propastí a na paty mu šlape (na mezinárodním poli) Yen (i když ten v poslední době také oslabuje, ale která velká měna ne?), Jüan a hlavně Euro. Všechny tyto měny jsou oproti dolaru relativně stabilní a pokud by ropné burzy přešly na tyto měny, mělo by to pro ně nesporné výhody v podobě stabilnějších kurzů bez rizika kurzových ztrát. A samozřejmě i větší výdělky pro producenty. Jediným kdo na tom bude tratit je Amerika. A to je (bohužel) absolutně to nejdůležitější. Mocenská pozice USA umožňuje tlačit na potencionálně „zlobivé“ státy a rozmluvit jim přechod na jinou měnu, byť by to pro ně bylo z čistě ekonomického hlediska daleko výhodnější.

Hlavní město Portugalska má osobité kouzlo a přestože je to velkoměsto, zamilujete si tep života, který plyne stejně pozvolna jako řeka Tejo.

 

Související články
Lisabon: Malé velké město | Část I. – Přílet, městská hromadná doprava, ubytování a nákupy
Lisabon: Malé velké město | Část II. – Popis památek a několik tipů na výlety do okolí

Nejsem profesionální řidič a můj roční nájezd se pohybuje mezi 10 a 15 tis. kilometry, které jsou rozděleny mezi popojíždění po Praze a víkendové vyjížďky. Jsou dny, kdy za víkend najedu třeba 600 km a naopak, kdy auto neopustí svůj plácek. Podle statistik o víkendu umírá nejvíce lidí, protože silnice se zahustí motorkáři, výletníky a chalupáři. Proto mne vždy v pondělí pobaví titulky novin, oznamující, že o víkendu proběhla velká policejní akce. Policie ČR do ní nasadila tolik a tolik hlídek, vrtulník a kdyby měla satelit, tak ten nejspíše také ;-) Z novin to vypadá, jako kdyby každý řidič byl za dobu trvání akce zkontrolován nejméně třikrát, což dokreslují i obrázky ve večerních zprávách v TV, kde akční policisté zalezlí v křoví s radarem loví piráty silnic, případně prostřihy na startující vrtulník a do toho komentář nějakého rádoby zasvěcence (obvykle exvelitele středočeské dopravky – pplk. Humla) akčně stojícího v odstavném pruhu D1.

Co tím vším chtěl autor říci? Přestože se o víkendu pohybuji po silnicích 1. třídy, po hlavních tazích, které jsou známy stovkami vážných nehod, tak narazit na hlídku v akci (tj. kontrolující vozidla) to se rovná šanci spatření Yettiho v Himalájích – také se o něm mluví a také ho někdy někdo (prý) spatřil. Pravidelně vidím nějaké to policejní auto někde na benzince, případně parkující v centru měst, ale o činnosti dopravní policie vím opravdu jenom z novin a televize (a to den zpětně).
Navíc mne udivuje, že když v letech minulých probíhali monstrakce stylu Kryštof, do kterých bylo údajně nasazeno tisíce policistů (netřeba dodávat, že po dobu trvání těchto akcí jsem nebyl kontrolován ani jednou), kam se ty tisíce policstů, když neprobíhá nějaká akce, podějí? To jako sedí někde ve skladišti a čekají až je náčelníci vyvolají aby se mohli vrhnout do víru dopravy?