Rok 2009 s TechZine

Kromě přání prožití krásného Silvestra a úspěšné startu do Nového roku, je myslím na čase se podívat zpět za rokem 2009 na tomto weblogu.

Přestože je pro mne TechZine hlavně zábavou, tak dokázal přilákat poměrně slušný počet lidí. Jsem tím příjemně překvapen. Na druhou stranu jsem už několikrát říkal, že návštěvnost pro mne nikdy nebude alfou a omegou psaní (ono by pak stačilo napsat jenom pár článků o warez, pornu a stahování z rapidshare a návštěvnost by vylétla do nebeských výšin ;)), ale přesto chci všem čtenářům poděkovat. Zvláštní dík pak patří všem, kteří nelenili a napsali mi e-mail s názorem na tento web či okomentovali nějaký článek.

Pokud jsou pro někoho zajímavá skutečně naměřená čísla, pak jsem tu vložil několik zajímavých screenů z Google Analytics:

 

Mezinárodní motlitba štěstí

Tento článek jsem sepsal pro studentský časopis na střední škole. Mělo to být o tom, že nám byl ve škole zaveden internet. Pamatuji si, že učitelé z mé „oslavné ódy internetu“ nebyly úplně nadšení ;) Berte to proto prosím s nadhledem

„To vopiš z netu, vole!“ řekl mi můj kamarád jednoho dne nad pivem, když jsem si stěžoval, že nestíhám dělat věci do školy, protože mám důležitější věci na práci (jako třeba chodit na pivo). A tak jsem se hned následující den rozhodl navštívit v odpoledních hodinách učebnu výpočetní techniky a seznámit se s tím internetem, za pomoci něhož si určitě více jak půlka třídy vytvářela referáty, zatímco já stále postaru křižoval regály městské knihovny, případně žebral u nadanějších spolužaček jejich sešitky k nahlédnutí.

„Máš už adresu, password atd?“ zeptal se správce. Asi jsem nasadil dost idiotský výraz, protože mne poplácal po rameni a řekl: „Z toho si nic nedělej, je víc takových jako jsi ty.“ Hned jak jsem pochopil podstatu věci, vytvořil sem si mailovou adresu. Byl jsem tak nadšen takovým pokrokem ve svém životě, že jsem ještě plný tvůrčího zápalu vyumělkoval na tiskárně asi sto svých vizitek, kde jsem kromě adresy uvedl i svou mailovou schránku. Trochu mě zklamalo, že cestou domů jsem potkal jen jednoho známého, kterému bych mohl svou vizitku vnutit, a tak jsem aspoň pár vizitek jakoby ztratil – na lavičkách v parku, v barech, na chodníku.

Hned druhý den jsem s napětím mail pouštěl, ale žádná zpráva mi nepřišla. Toto se opakovalo ještě několik dní, přestože jsem postupně poztrácel asi padesát vizitek a napsal jsem několika spolužákům a přátelům, kteří mi svůj e-mail sdělili. Teprve pátý den od mého připojení k internetu se na monitoru objevila informace, že se přijímá jedna zpráva. Napětím jsem doslova ani nedýchal. Bylo to mnohem větší napětí, než když jsem v lese na posedu čekal na příchod šesteráka. Rovnalo se to snad jen čekání na Plíhovou kdysi v hospodě u Šneka (nepřišla, mrcha!). Bylo s podivem, že jsem odesílatele neznal. Otevřel jsem sdělení:

Moleskine: Papírový pomocník v digitálním světě

Když se řekne Moleskine v zasvěcených kruzích vyznavačů papírových diářů, tak se posluchačům zalesknou oči a uznale pokývají hlavou. Moleskine je v oblasti poznámkových sešitů a bloků legenda. Byť trošku mladší než jak by se na první pohled mohlo zdát.

Italská firma Modo e Modo vzala za svůj nápad legendární sešitky pro každou příležitost, původně snad vázaných v krtčí kůži (odtud ten název) a začala pracovat na marketingu. S ohledem na to, že tato firma existuje nějakých deset let se jí podařil opravdu husarský kousek. Podařilo se jí vyvolat dojem, že právě její sešitky používal např. Ernst Hemingway či Pablo Picasso. Skutečnost je taková, že historie moleskinů se opravdu táhne do hluboké historie, ale rozhodně Picasso nepoužíval výrobky této konkrétní firmy. To nám může být ale jedno. Jako uživateli nám jde o praktickou stránku věci a pokud novodobá firma navázala na dlouhou tradici a zachovala všechny výhody a přidala nějaké vlastní inovativní nápaday, tak z toho vyjde skvělý poznámkový blok.

Diáře Moleskine
V ČR je asi nejčastěji zastoupenou kategorií diáře a miniaturní poznámkové sešitky. Osobně jsem si oblíbil diář, který pojme období 18 měsíců (červenec 2009 – prosinec 2010). Každá sudá stránka je určená pro jeden týden a každá lichá je volná pro poznámky. To bylo přesně to, co jsem dlouho dobu hledal, protože přesně vyhrazené kolonky pro každý den byly mnohdy nedostatečné a někdy zase nevyužité a díky volné stránce na poznámky je užití velmi flexibilní. Obzvláště, když si potřebujete načmárat nějakou rychlou poznámku (třeba nápad na článek). Moleskine není žádný manažerský diář, kdy potřebujete mít rozplánované minuty, ale pro běžného člověka je více než dostatečný a kompaktní velikost M je tak akorát aby se vešla do ruky a nikde nezavazela. Drobné vychytávky jako např. vyměnitelný adresář (a tedy možnost jeho přenosu do dalších let) či vyztužená kapsa na drobné papírky (účty, jízdenky, vstupenky) na zadní straně už je tečkou za skvěle zpracovaným diářem. Už ze samotného papíru (k jehož výrobě se nepoužívají kyseliny) získáte vynikající pocit a šitá vazba (a ne lepená, jako u 90% jinách diářů) naznačuje, že v ruce držíte něco lepšího než jenom další diář (či jiný poznámkový blok).

Když někoho ztratíte …

Když ztratíte někoho blízkého, tak jsou většinou slova zbytečná … Možná, když se zaposloucháte do slov takového barda jako je Johny Cash, který píseň Hurt napsal po smrti své manželky, tak samotný poslech písně řekne více než tisíce slov.

Hranice možností nebo možnosti bez hranic?

Internet. E-Mail. Sociální sítě. Blog. Kyberprostor. Nová slova posledních let, vzniklá kvůli potřebě popsat nové myšlenky. Je do budoucna část kybernetiky (konkrétně zabývající se principy přenosu informací ve stroji) a část informatiky (zabývající se zpracováním informací) perspektivním oborem? Protože tyto otázky dalece přesahují možnosti (a rozsah) této práce, tak se zaměřím pouze na dílčí problematiku, kde se tyto dva obory prolínají a to na fenomén poslední doby – internet, který se stále více stává běžnou (a možná i neodmyslitelnou) součástí života kolem nás. Každý z nás dokáže rozlišit mezi reálným a skutečným světem. Nestírá se však tato hranice stále více? Je internet opravdu bez hranic nebo jsme už narazili na omezení plynoucí z nehmotnosti tohoto světa?

Tyto, ale i spoustu dalších otázek vzbudilo masové rozšíření internetu na konci 20. a počátku 21. století. Jeho dnešní podoba je o to více překvapující, když si uvědomíme, že na počátku internetu stála agentura americké armády ARPA, která měla sloužit k obnovení technologického náskoku USA před SSSR (který získal náskok díky úspěšnému vypuštění Sputniku) v období studené války, se svým projektem ARPANET. V lidské historii běžně fungující vztah člověk – prostředí – člověk, tedy vlastně interakce dvou jedinců na konkrétním místě se v době elektronické komunikace posouvá do poněkud jiných rozměrů. Ze vztahu člověk – prostředí – člověk se dostáváme k člověk – stroj – člověk. Může se tedy stroj stát prostředím sloužící lidským jedincům k setkávání?

Proběhla velká policejní akce!

Nejsem profesionální řidič a můj roční nájezd se pohybuje mezi 10 a 15 tis. kilometry, které jsou rozděleny mezi popojíždění po Praze a víkendové vyjížďky. Jsou dny, kdy za víkend najedu třeba 600 km a naopak, kdy auto neopustí svůj plácek. Podle statistik o víkendu umírá nejvíce lidí, protože silnice se zahustí motorkáři, výletníky a chalupáři. Proto mne vždy v pondělí pobaví titulky novin, oznamující, že o víkendu proběhla velká policejní akce. Policie ČR do ní nasadila tolik a tolik hlídek, vrtulník a kdyby měla satelit, tak ten nejspíše také ;-) Z novin to vypadá, jako kdyby každý řidič byl za dobu trvání akce zkontrolován nejméně třikrát, což dokreslují i obrázky ve večerních zprávách v TV, kde akční policisté zalezlí v křoví s radarem loví piráty silnic, případně prostřihy na startující vrtulník a do toho komentář nějakého rádoby zasvěcence (obvykle exvelitele středočeské dopravky – pplk. Humla) akčně stojícího v odstavném pruhu D1.

Co tím vším chtěl autor říci? Přestože se o víkendu pohybuji po silnicích 1. třídy, po hlavních tazích, které jsou známy stovkami vážných nehod, tak narazit na hlídku v akci (tj. kontrolující vozidla) to se rovná šanci spatření Yettiho v Himalájích – také se o něm mluví a také ho někdy někdo (prý) spatřil. Pravidelně vidím nějaké to policejní auto někde na benzince, případně parkující v centru měst, ale o činnosti dopravní policie vím opravdu jenom z novin a televize (a to den zpětně).
Navíc mne udivuje, že když v letech minulých probíhali monstrakce stylu Kryštof, do kterých bylo údajně nasazeno tisíce policistů (netřeba dodávat, že po dobu trvání těchto akcí jsem nebyl kontrolován ani jednou), kam se ty tisíce policstů, když neprobíhá nějaká akce, podějí? To jako sedí někde ve skladišti a čekají až je náčelníci vyvolají aby se mohli vrhnout do víru dopravy?

Co poslouchám při psaní

Přišel mi takový sranda dotaz na e-mail. Prý co poslouchám za hudbu, když píšu články. Údajně se dle toho dá odvodit spousta věcí, protože při soustředění potřebujeme slyšet to, co nás inspiruje. Moc tomu nevěřím, ale v poslední době ujíždím na soundtracku k filmu Fountain. Samotný film doporučuji, ale připravte se na pořádný filmový zážitek – rozhodně to není něco, co si dáte jako zákusek k nedělnímu obědu.

Download The Fountain OST (soundtrack)
http://rapidshare.com/files/38229230/The_Fountain__OST_.rar

Heslo: m1cky

Download The Fountain (film)
http://rapidshare.com/files/44529308/The_Fountain_2006_DvDrip_Eng_-aXXo.part1.rar
http://rapidshare.com/files/44530789/The_Fountain_2006_DvDrip_Eng_-aXXo.part2.rar
http://rapidshare.com/files/44532440/The_Fountain_2006_DvDrip_Eng_-aXXo.part3.rar
http://rapidshare.com/files/44518697/The_Fountain_2006_DvDrip_Eng_-aXXo.part4.rar
http://rapidshare.com/files/44519780/The_Fountain_2006_DvDrip_Eng_-aXXo.part5.rar
http://rapidshare.com/files/44520826/The_Fountain_2006_DvDrip_Eng_-aXXo.part6.rar
http://rapidshare.com/files/44521962/The_Fountain_2006_DvDrip_Eng_-aXXo.part7.rar

Heslo: zetol.net

Kybernetický terorismus nebo regulérní válka?

Asi nikdo nepřehlédl zprávy o válečném konfliktu mezi Gruzií a odpadlickým regionem Jižní Osetií (respektive s Ruskem). Kromě několika strategických chyb, které nebudu rozebírat, protože nejsem vojenský analytik (nicméně si myslím, že bijí do očí) bych se chtěl pozastavit nad aktivitou ruských hackerů.

Nebylo tomu poprvé, kdy Rusko použilo jako velmi efektivní metodu nátlaku soustředěný útok na vybrané cíle v kybernetickém prostoru. Můžeme se pouze dohadovat, zda-li je to na bázi ruských nacionálně smýšlejících „dobrovolníků“ nebo v režii FSB (nástupkyně KGB).

Dnešním světem hýbou informace. Ovládněte tok informací nepřítele a můžete vmanipulovat kohokoliv kamkoliv. A obzvláště, jedná-li se o tak izolovanou zemi jako Gruzie. Gruzínské vládní servery se hroutily jako domečky z karet a vláda Gruzie byla nucena přistoupit k nevídanému kroku a svá prohlášení uveřejňovat na americkém blogovacím serveru BlogSpot.

Ale Gruzie není jediná. Pobaltské země (které jsou na tom z hlediska počítačové gramotnosti asi lépe než Gruzie) vedou s Ruskem tichou válku v kyberprostoru. Stačí aby Litva vydala nějaký, zdánlivě protiruský, zákon a můžete si být jisti, že z Ruska přiletí pozdrav v podobě mnohonásobných útoků na vládní servery. Naposled se tomu tak stalo, když Litva přijala zákon o zákazu užívání znaků komunistického režimu.

Jenže tohle jsou všechno útoky, které hraničí s dětským hraním si na pískovišti. Někomu odstřelíte server, umístíte na něj nějakou koláž zesměšňujících fotek a to má být vše? Ani náhodou. Naprosto nepochybuji, že pod tím, co mi nevídíme probíhá další úroveň této války a to ta, že hackeři umisťují do systému škodlivé skripty, které mohou nakazit jiné počítače či si vytváří zadní vrátka pro budoucí užití. To už je ale opravdu spíše na úrovni vládních tajných služeb a konspiračních teorií :-)

Když si upletete oprátku …

Jeden čas mi v hlavě leželo několik nápadů na různé články. Začal jsem zvesela psát a vznikly z toho série pro začátečníky o tichém PC, ničení flash disku a testování stability.

A to mám v hlavě (a v konceptech) rozjeté ještě dva různé seriály. To jsem si zase jednou naběhl :-) Kvůli restům na těchto sériích mi nezbývá čas psát o jiných tématech. A nemůžu je zase nechat usnout, protože psát pokračování po třech měsících není dobré :-) Takže teď se budu snažit rozepsané série nějak uzavřít, i když tato témata by mohla mít pokračování nepočítaně a psát by se o nich dalo dál a dál …

Takže mne prosím omluvte, pokud nějaké články v konkrétní sérii budou mít mezi sebou větší pauzy, ale opravdu nestíhám.

Svoboda plnými doušky

Nedávno jsem si koupil nové kolo. Je to po dlouhé době první kolo, které pořádně užívám (předtím jsem při sporadických přiležitostech využíval služeb půjčoven, případně jezdil na porozpadlém trekovém kole) a musím říci, že mne jízda na MTB docela chytla. Váhal jsem, zda-li koupit crossové nebo horské, ale po zkušenostech uplynulých dní mohu říci jenom jedno: Horské kolo je volba přesně pro mou osobu.
Ten pocit neuvěřitelné svobody, když si střihnete cestu lesem (a ideálně s nějakým sjezdem ;-)), přijedete domů zablácený od hlavy až k patě, utahaný, ale přesto naplněný endorfiny až na půdu. Horské kolo dává člověku svobodu volby. Neohlížet se na tradiční stezky pro cyklisty, lítat po lesních cestičkách, kde i pěší turista našlapuje opatrně, kličkovat mezi stromy – tomu říkám ADRENALIN! A jako bonus ještě děláte něco pro své zdraví.

Najednou zjistíte, že i svahy a cesty, které jste míjeli doposud bez povšimnutí začínají ze sedla horského kola vypadat zajímavěji. Horské kolo není o tom našlapat za jeden den sto kilometrů, ale užít si to. Možná ujedete třeba jenom třicet kilometrů, ale při těch třiceti kilometrech můžete zažít více akce než jiní za celou etapu Giro d’Italia ;-)
Přesto nemusí být horské kolo to pravé ořechové zrovna pro vás. Nejlepší je odjet někam, kde horské kolo najde skutečně uplatnění (Šumava, Alpy) a tam si jedno vypůjčit a zkusit si to. Spousta lidí dává přednost pohodovému šlapání po cyklostezkách a polyká jeden kilometr za druhým. Není to horší nebo lepší než jízda na horském kole. Je to jenom jiné.
Já se ovšem už rozhodl a pevně zakotvil na straně pravověrných fanoušků jízdy na MTB.