Mezinárodní motlitba štěstí

Tento článek jsem sepsal pro studentský časopis na střední škole. Mělo to být o tom, že nám byl ve škole zaveden internet. Pamatuji si, že učitelé z mé „oslavné ódy internetu“ nebyly úplně nadšení ;) Berte to proto prosím s nadhledem

„To vopiš z netu, vole!“ řekl mi můj kamarád jednoho dne nad pivem, když jsem si stěžoval, že nestíhám dělat věci do školy, protože mám důležitější věci na práci (jako třeba chodit na pivo). A tak jsem se hned následující den rozhodl navštívit v odpoledních hodinách učebnu výpočetní techniky a seznámit se s tím internetem, za pomoci něhož si určitě více jak půlka třídy vytvářela referáty, zatímco já stále postaru křižoval regály městské knihovny, případně žebral u nadanějších spolužaček jejich sešitky k nahlédnutí.

„Máš už adresu, password atd?“ zeptal se správce. Asi jsem nasadil dost idiotský výraz, protože mne poplácal po rameni a řekl: „Z toho si nic nedělej, je víc takových jako jsi ty.“ Hned jak jsem pochopil podstatu věci, vytvořil sem si mailovou adresu. Byl jsem tak nadšen takovým pokrokem ve svém životě, že jsem ještě plný tvůrčího zápalu vyumělkoval na tiskárně asi sto svých vizitek, kde jsem kromě adresy uvedl i svou mailovou schránku. Trochu mě zklamalo, že cestou domů jsem potkal jen jednoho známého, kterému bych mohl svou vizitku vnutit, a tak jsem aspoň pár vizitek jakoby ztratil – na lavičkách v parku, v barech, na chodníku.

Hned druhý den jsem s napětím mail pouštěl, ale žádná zpráva mi nepřišla. Toto se opakovalo ještě několik dní, přestože jsem postupně poztrácel asi padesát vizitek a napsal jsem několika spolužákům a přátelům, kteří mi svůj e-mail sdělili. Teprve pátý den od mého připojení k internetu se na monitoru objevila informace, že se přijímá jedna zpráva. Napětím jsem doslova ani nedýchal. Bylo to mnohem větší napětí, než když jsem v lese na posedu čekal na příchod šesteráka. Rovnalo se to snad jen čekání na Plíhovou kdysi v hospodě u Šneka (nepřišla, mrcha!). Bylo s podivem, že jsem odesílatele neznal. Otevřel jsem sdělení:

Vážení,

máte veliké štěstí. Právě jste do ruky dostal Mezinárodní modlitbu štěstí. Nekoukejte se předem dopředu na text a postupujte řádek po řádku. Modlitba vám nezabere více času než pět minut. Když vše dodržíte, můžete si na konci něco přát a do týdne se vám to splní. Pokud jste se rozhodl správně, vemte si papír a tužku. Já se také rozhodl správně a hned v nedělním tahu sportky jsem vyhrál třetí cenu.

1. Na papír napište pod sebe čísla od jedné do deseti.
- Stalo se.
2. K pětce a sedmičce napište jména osob opačného pohlaví.
- Když sem si tak vzpomněl na ex-spolužačku Plíhovou zvolil jsem její jméno a připsal k pětce Veronika. S druhým jménem jsem trochu váhal a nakonce jsem připsal k sedmičce jméno své spolužačky Katky, která seděla vedle a nadšeně něco sepisovala.
3. K jedničce napište den v týdnu.
- Z týdne mám nejraději sobotu.
4. Ke dvojce a trojce názvy písní, které vás napadnou.
- Napadlo mě Tajemství od Precedens a Pekelné zvony od AC/DC.
5. Ke čtyřce napište název knihy, kterou právě čtete.
- Nevím, jestli se to dá počítat, ale oficiálně mám číst Francouzovu milenku, z které odevzdávám pozítří referát. Hobita, s jehož dobrodružstvím každý večer usínám, jsem si netroufl přiznat.
6. K šestce a osmičce napište jména obcí, která jste v poslední době navštívil.
- Jako první mě napadl Liberec, jako druhé Mníšek, přes které se do Liberce jede.
7. K desítce si poznamenejte název písně, která vám právě zní v uších.
- Nerad jsem to do papíru přiznával, obzvlášť když kolem bylo tolik lidí, ale od ranní cesty do školy, kterou jsem si zpříjemňoval posloucháním walkmana, mi v uších zněla píseň od Kabátů nazvaná prostě Onanie.
8. K devítce napište číslo.
- Připadlo mi, že spusta věcí se stala šestnáctého, a tak jsem napsal 16.
9. Pokud jste vše udělali, jak bylo řečeno, věřte, že přání, které teď napíšete, bude do týdne splněno.
- Vždy jsem se těšil, že až budu ve druháku, bude to ten správný čas mít už svou holku. Tím myslím jako svou se vším všudy a všude. Napsal jsem tedy drobrounkými písmem: sex

A zde je vaše rozhřešení. Pod číslem sedm se skrývá jméno osoby, které bude vaším osudem a pod číslem dvě je něco, co tuto osobu charakterizuje. Naopak pod číslem pět je osoba, po které už dlouho marně toužíte a měl byste to konečně vdát. Vaši charateristiku najde pod číslem tři.
Teď pozor! Vaším šťastným dnem je den skrytý pod číslem jedna a městem, kde se uskuteční to, po čem toužíte, je ono, které jste napsal pod číslo šest. Ale pozor, musíte se vyhnout místu, uvedenému pod šíslem osm. To, k čemu dojde ve vašem šťastném městě nejlépe charakterizuje název knihy pod číslem čtyři.

Najednou blik, zmizel mi obraz z monitoru. Ze svého kutlochu vylezl správce. „Tak konec, dneska to zase spadlo.“ Byl jsem zděšen, že nedozvím se, co ještě je psáno v mé knize osudu, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že zítra je sobota, šestnáctého k tomu. Bylo to nad slunce jasnější. Šestnáctka byla mé šťastné číslo a píseň pod čísel deset určitě charakterizuje něco, co pro mě není zase tak moc typické. Ještě jsem stihl zaznamenat v tu chvíli neskutečně krásné pozadí spolužačky Katky, mé dívky pod číslem sedm, která trochu nasupeně opouštěla počítačovou učebnu. Cítil jsem, jak se zamilovávám.

Cítil jsem to celou noc. A ráno jsem trochu rozespalý stál už v sedm hodin na vlakovém nádraží. Katka nikde, ale zase tolik mě to nepřekvapilo. Katko, má lásko! Jak jsem tě mohl doposud ve škole přehlížet. Teprve v poslední chvíli jsem si uvědomil, že se musím vyhnout Mníšku a tak jsem dopoledne strávil turistikou. Obešel jsem celý Mníšek a přes les se vrátil opět do náručí Českých drah. Trochu jsem při tom prodírání se lesem uvažoval, jestli se někde při sepisování mého osudu neprofláklo, že ve skutečnosti čtu po večerech toho Hobita. Dost jsem zpytoval svědomí, když jsem si uvědomil, že vůbec netuším, o čem ta Francouzova milenka je. Vzpomínka na sérii dvojsmyslů a jiných smyslností naší češtinářky mě nenechala moc na pochybách. I moje mladší ségra už ví z Bravíčka, co to je francouzské líbání.

Konečně se blížil vlak. Trochu unaveně jsem se k němu vydal. Málem jsem už nevěděl, proč jsem tady.
„Kráťo! Ahoj! Mám tady volno!“ ozvalo se z okénka.
Katka!!! Rozčesané vlasy. Vůbec si nevpomínám, že je kdy takto ve škole nosila. Dosedl jsem k ní a cítil jsem, jak se červenám. Já snad budu věřit na osud. Byla fakt krásná. Ani namalovaná do školy asi nochodila. A ten svetřík. Cítil sem, jak se mi nějak nerovnoměrně prokrvují orgány.
„Kam jedeš?“ zeptala se.
„Do Liberce,“ odpověděl jsem nesměle.
„Já taky. To je ale náhoda.“
Ani moc ne, milá Káťo – to jenom osud pracuje! řekl jsem si pro sebe. Osud mi však nějak nepřihrával témata. Nějak jsem nevěděl, jak získávat někoho, kdo je mi osudem stejně dán. Mlčel jsem a poslouchal ji, jak vypráví o referátu, který včera chystala. Když už jsem byli na dohled Liberce, objevila téma, kde jsem se mohl chytit:
„Taky mi včera přišla taková blbost po internetu. Mezinárodní modlitba štěstí.“
„Jo, mně taky,“ vyhrkl jsem, ale hned jsem se začal krotit. Ze strachu, že bych vše mohl zkazit. Nechtěl jsem na ni jít moc zhurta. „No myslel jsem, že si to, až se budu nudit, taky zkusím. Moc na to nevěřím, no. Ale pak spadl ten server.“
„To nevadí, já si to stihla okopírovat a namnožit.“ Začala se hrabat v kabele. Slušně se předklonila. Uf, tak tohle již dnes budu mít v dlaních.
Najednou vlak zastavil. Katka mi vrazila do ruky zmuchlaný papír, zařvala:
„Tak čau!“ a vystartovala z vlaku. Na nástupišti jak raketa vrazila do nějakého vojáka a strčila mu jazyk do hlavy (rozuměj políbila ho). No, dost nechutné! Stál jsem tam a vlak odjel. Najednou jsem si uvědomil, že mám v ruce řešení mého osudu. Rozbalil jsem papír a přejel očima poslední řádky textu.

Pokud chcete, aby se vyplnilo, co je vám dáno osudem, ke svému šťastnému číslu napsanému u čísla devět připište dvě nuly a tuto kulatou částku zašlete na konto 25-11958013/0100. Pokud tak neučiníte, svůj osud nalezte v názvu písně, který jste napsal pod číslo deset.

Hodnoceno 1x | Průměr 100.00%

 Loading ...